Prevencia

(Re)štart rodiny ako prevencia detskej traumy

Tento slovensko – český (video)rozhovor sme pripravili preto, že v Náruči vnímame podporovanie bezpečnej vzťahovej väzby v rodine ako primárnu prevenciu násilia páchaného na deťoch.

Naše náručovské cesty sa s pani Alžbetou Skleničkovou pretli ešte v r. 2018, keď sme hľadali inšpiráciu, ako čo najlepšie realizovať program profesionálnych náhradných rodín v našom detskom krízovom centre. Alžbeta je priekopníčkou prechodnej/dočasnej pestúnskej starostlivosti v Čechách a jej rukami prechodného pestúna postupne prešlo 18 bábätiek. Pôsobí v neziskovej organizácii Dobrá rodina ako metodička pre „pěstounskou péči na přechodnou dobu“, má však i dlhoročné skúsenosti v oblasti starostlivosti o ohrozené deti a pomáhala začať samostatný život viacerým dospievajúcim deťom opúšťajúcim detské domovy či nefunkčné rodiny.

Tentokrát sme ale načreli do inej témy a tou je primárna prevencia v zmysle podporovania bezpečnej vzťahovej väzby v rodine. Tento rozhovor je o tom, ako je možné postupne meniť a reštartovať rodinu, v ktorej dieťa žije, aby rodina nebola zdrojom traumy u detí. Rozhovor je dostupný aj vo forme videa: plná 40 minútová verzia rozhovoru je dostupná TU alebo skrátená 32 min. verzia TU.

Rozhovor (v skrátenej verzii) odznel v rámci konferencie s názvom Pomoc dieťaťu ohrozenému násilím: Spolu dokážeme viac III., ktorú organizovalo naše občianske združenie Náruč – Pomoc deťom v kríze dňa 20. 10. 2022 v Žiline. My v Náruči sa už 25. rokov venujeme pomoci deťom, ktoré sa stali obeťami násilia a pomáhame rodinám, kde sa násilie vyskytuje. Teraz sa však budeme spoločne baviť o prevencii tohto javu, nie o bezprostrednom riešení situácie rodín, ktoré sú pre deti zdrojom traumatizácie. Vedecké výskumy z posledných rokov jasne svedčia o súvislostiach medzi rannými skúsenosťami v detstve a psychickým aj fyzickým zdravím v dospelosti (o dopadoch toxického stresu na dieťa, jeho budúci život a zdravie sme publikovali video už v minulosti).

Aj odborná prax už dlhšie poukazuje, že rozsah problematiky traumatizácie a rastúci výskyt neistých štýlov vzťahového správania v bežnej populácii je dôležitou výzvou pre tvorbu preventívnych programov a terapeutických postupov v praxi nielen klinickej psychológie, ale i výchovno-pedagogickej a  sociálnoprávnej.

Alžbeta zosumarizovala svoje viac ako 30-ročné skúsenosti z práce s deťmi i dospievajúcimi, ktorí nemali funkčné rodinné zázemie v dvoch knižkách: (Re)dizajn rodiny pre 21. storočie a Manuál hravého rodiča. Sú to knižky určené širokej verejnosti. Príjemnou a čitateľsky nenáročnou formou v nich ponúka moderný pohľad na rodičovstvo, ktorý je podopretý osobnými i profesionálnymi skúsenosťami. Je to zároveň pohľad zohľadňujúci nové poznatky o neurobiologickom vývoji mozgu, ktoré sú pochopiteľne vysvetlené a zakomponované do jednotlivých tém.

Tak poďme na to …

Prečo tieto  knižky plné tipov a inšpirácii pre výchovu detí vznikli? … a nie je už knižiek o rodičovstve na svete dosť? 

Za svůj více než 50 let trvající život jsem postupně zjišťovala, že mám méně obvyklou zkušenost. Začalo to tím, že jsem se narodila jako 6. dítě do rodiny, kde nás stejní rodiče dovedli až do dospělosti. Zároveň jsem vyrůstala o víkendech a prázdninách se svými sestřenicemi a bratranci, kterých je celkem 24. K tomu spousta strýčků a tetiček. Bylo pro mě přirozené, že starší děti se staraly o mladší, takže jsem od malička měla možnost se učit, jak se starat a zabavit děti nejrůznějšího věku, mohla jsem sledovat funkční i méně užitečné přístupy, a to jak v péči o malé děti, tak postupně i v tom, jako moji starší sourozenci, bratranci a sestřenice prožívali dospívání. Rodiče byli otevření, měli hodně přátel, takže i tam vznikalo dost příležitostí k vytváření vztahů.

Pak jsem chodila do turistického oddílu, který byl opět postaven na tom, že se mladší děti učily od starších, aby to pak zase předávaly těm mladším.

To se pak odrazilo v mém přirozeném nastavení, že jsem se i v dospělosti starala o děti nejrůznějšího věku. Přišlo mi to normální.

Teprve postupně jsem zjišťovala, že to tak ostatní nemají, že u některých rodičů poslední dítě, se kterým mají zkušenost, byli oni sami, když byli děti, a tak ke mně postupně přicházelo víc a víc dotazů, jak to dělám, že moje osvojené děti nemají tak velké problémy, jak je možné, že miminka v mojí péči pláčou jen minimálně. Jedna moje sousedka mě začala ponoukat, abych začala dělat semináře pro rodiče a posléze se pustila i do psaní knížek.

Ako píšete: Zmena rodinných návykov je podobne náročná úloha ako pokus schudnúť, naučiť sa cudzí jazyk alebo prestať si nechávať veci na poslednú chvíľu … čo teda robiť, ako druhých motivovať k zmene a prípadne i potrebnej vytrvalosti, ktorú zmena v rodine vyžaduje? 

Co se týká sociálně slabších rodičů, tam mám zkušenost, že se cítí obecně nepřijímaní. Proto nejčastěji jsem zažívala, že se jim podařilo prolomit jejich situaci, když ode mne cítili, že je vůbec nehodnotím, že jsem vůči nim srdečná, že jim fandím, že jim autenticky a opravdu dávám šanci. Ale zároveň že se nenaštvu, když nakonec nedokážou převzít třeba péči o dítě.

Z našich skúseností (i publikovaných výskumov a štatistík) vieme, že rodina ako zdroj a príčina traumatizácie dieťaťa nie je výhradnou záležitosťou sociálne slabších vrstiev.  Odborníci sú dnes zahltení prípadmi „normálnych“ rodín, v ktorých riešia problémy detí. Aké sú Vaše skúsenosti – čo býva príčinou, že to v rodinách s deťmi vybuchuje? Čo najčastejšie v takejto rodine – ak u Vás vyhľadá pomoc – riešite?

Když pracuji s rodiči, kteří jsou funkční, tak mi připadají výborní, jenže i oni se potýkají s nezvládnutými emocemi. Proto jedna z mých prvních otázek na ně je, kolik hodin spí. Jakmile rodič nespí zhruba 8 hodin, nezregenerují se emoční okruhy, takže všechno, na čem pracuje, pořád padá. Proto nejdříve řešíme dostatečný spánek.

Pak se koukáme na to, co vlastně činí rodiče šťastným. Rodiče z mnoha stran slyší, že by se dětem měli věnovat, že by si s nimi měli hrát. A po několika měsících jsou úplně vyčerpaní, protože místo aby dítěti ukázali svůj život a dítě do svého života přiměřeně věku začlenili, úplně přestanou svůj život žít.

Dalším krokem je zmapování, jakou síť pomoci kolem sebe rodič má. V Čechách (a jistě i na Slovensku) je spousta opuštěných rodin, kde je sice máma, často i táta, ale jinak nikdo další. Mudrci říkají, že k výchově dítěte to ale nestačí, že k tomu je potřeba celá vesnice. Proto řešíme, kdo doplní rodinný okruh tak, aby rodiče měli možnost naplňovat svoje potřeby, mohli se rozvíjet, mohli trávit čas nejen s dětmi, ale také podle svých zájmů.

Pak se koukáme na to, jaké rodičovské nároky na sebe vlastně mají. Čím šikovnější rodič, tím na sebe někdy má nároky vyšší. Čím vyšší nároky, tím větší riziko selhání, následně pocitu viny, stres a nezvládnutí emocí. Proto třetím krokem je vyjasnění toho, co se opravdu dá zvládnout. Kdo z vás šel kdy do školy s pocitem, že se těší, protože je skvěle připraven a ze školy přinese samé jedničky? Už při zadávání úkolů učitelé dávají dětem takový objem učiva, že v nich vytvoří pocit nedostatečnosti. Na ten si časem zvykneme a ani nám nepřijde, že to není normální, že bychom měli řešit jen to, co se dá zvládnout.

Dám vám jednoduchý vizuální příklad. Každý z nás se potýká s hromadou starostí. Představte si, jak se ráno vzbudíte a pocitově máte na hlavně hromadu balvanů: Jak to všechno dneska stihnu, vystačíme s penězi, neměla bych navštívit maminku, kdy si konečně odpočinu a podobně. Do toho na podvědomé úrovni řešíme strachy o svoji budoucnost, o budoucnost našich dětí, o jejich štěstí. Každá taková starost je balvan, který nás tíží. A to děti vycítí.

Proto tím prvním úkolem je, aby si prošel rodič jakýmsi restartem a dokázal potom dětem připravit zvládnutelné radostné dny, ve kterých si toho sám rodič na sebe nevymyslel tolik, že je ve stresu. Když tedy zredukujeme nároky na ty, které jsou zvládnutelné.

V rodinách často riešime i to, ako ovládnuť detské emócie? Dajte pár postrehov k tejto téme…

Dítě se rodí s nezralým způsobem zpracování stresu. Úkolem rodiče není chránit dítě před stresem nebo ho naopak vystavovat nepřiměřenému stresu, případně si zoufat, že dítě nemá svoje emoce pod kontrolou, ale ukazovat mu, jak emoce pod kontrolu dostat. Základní přístup tedy vychází z toho, že rodič umí pracovat s emoční rezonancí. Jsme tlupový tvor. Emoce vznikly právě jako nástroj tlupové soudržnosti, případně jako nástroj, jak vytlačit někoho z tlupy. Proto jsme tak citliví na to, jak ostatní reagují. U dětí je potřeba nepodléhat přirozené tendenci přebírat emoce druhých. Učila jsem se to s miminky, které měly abstinenční příznaky. Viděla jsem, jak jim je špatně a zpočátku jsem měla z jejich stavu taky úzkost. Dítě moji úzkost vnímalo, takže jsem tím jeho stav ještě zhoršila a spolu jsme se cyklili. A postupně mi to začalo docházet. Abych uklidnila takové dítě, nemám se napojit na jeho zoufalost, ale naopak si mám bez výčitek říct: „Vidím, že je ti špatně, ale naštěstí mně je dobře. Tak to teď spolu zvládneme, aby ti mohlo být také dobře.“ Když pak moje děti přicházely do puberty a měly výbuchy vzteku, naučila jsem se říct sama sobě, že je jim asi špatně. Učila jsem se nebrat si jejich chování osobně, ale jako jakýsi zkrat ve vedení vzruchů, který je vzhledem k rozsáhlé přestavbě mozku během dětství a dospívání přirozený.

A čo, keď dieťa stráca trpezlivosť? Vtedy je vysoká pravdepodobnosť, že trpezlivosť skôr či neskôr stratí aj rodič 🙂

Tady to bude zase o těch základních pravidlech. Je rodič vyspinkaný? Má naplněné svoje potřeby? Nemá na program dne takové nároky, že když dítě do toho scénáře nezapadne, tak se nám sypou naše plány a to nás stresuje? Sestavil vůbec rodič program dne tak, aby počítal i s tím, že se občas něco dítěti nebude líbit a bude to potřeba řešit?

Veľa sa hovorí o nastavovaní hraníc deťom. Čo sa Vám v praxi osvedčilo, čo považujete za kľúčové?

Zde vycházím hodně z toho, co jsem si převzala z neurobiologie v trochu popularizované podobě. Mozek vnímám evolučně jako orgán sestavený ze základních tří částí. První z nich je část zaměřená na přežití, druhá na socializaci a třetí na vyšší mozkové funkce, jako je plánování, vytváření strategií, rozhodování a regulace emocí. Jdu tedy s rodiči podle toho postupně nejdříve do té první roviny. Dokáže rodič zajistit, aby se dítě ve zdraví dožilo dospělosti? Pokud ano, tak skvěle zvládl svůj první rodičovský úkol. V druhé rovině se díváme na socializaci. Dokáže rodič zajistit, aby dítě zvládlo komunikaci s ostatními, aby si umělo najít kamarády, aby si dokázalo najít přiměřenou pozici ve skupině? Pokud rodič ví, jak reagovat, když dítě mlátí ostatní děti kyblíkem nebo si nechá vzít všechny hračky, zvládá skvěle svůj druhý rodičovský úkol. Kupodivu tyto dva základní evoluční úkoly zvládají rodiče lépe, než ten třetí. Ten je zaměřen na vytváření návyků – kdy si čistit zuby, jak kulturně jíst, jak slušně umět požádat o pomoc nebo se dobře připravit na písemku.

Zatímco u prvních dvou úkolů snadno vymyslíme, co uděláme, když dítě neposlechne, u té třetí skupiny nám to dělá velké problémy. K tomu pak s rodiči nejdříve najdeme to, co je nejvíc trápí a pracujeme se třemi sloupečky. Do prvního sloupečku si napíšeme, co rodič po dítěti chce. Do druhého sloupečku pak to, co rodič může udělat, když dítě neposlechne. A třetí sloupeček je pro kontrolu. Takže zase příklad:

Do prvního sloupečku rodič napíše, že chce, aby si dítě čistilo zuby. Do druhého sloupečku pak může napsat, že když si je dítě nevyčistí, dostane na zadek. Ve třetím sloupečku se pak ptáme: A když dáte dítěti na zadek, máte pocit, že se tím ten problém vyřešil? Většinou rodič zjistí, že ne. Tak pak hledáme do druhého sloupečku jinou možnost. Rodiče dnes dost často řeší všechno tím, že zakážou tablet. A pak opět zjistí, že to problém neřeší. Takže to rodič může řešit třeba třeba tak, že vysvětlí dítěti, že pokud si nečistí zuby, nemůže dostat sladkosti, protože rodič ručí za zdraví dítěte, a tak ho musí nějakou cestou zajistit. Zároveň vedu rodiče k tomu, že návyky se vytvářejí nejvíce nápodobou. Pokud si tedy rodič sám čistí zuby, pak už dítě vychovává a není to třeba vždycky tak hrotit. A protože dítě neuvidí okamžitý efekt čištění zubů, doporučuji rodičům vytvářet tyto návyky hravou formou. Třeba tím, že do koupelny jdeme spolu a přitom si vyprávíme, jaká byla legrace, když se babičce včera rozsypala mouka. A při tom podám dítěti kartáček a spolu si čistíme zuby. A třeba můžeme legračně kloktat. Nebo jdeme do koupelny pozadu, poslepu a podobně. Dítě se tak učí, že i z nepříjemné činnosti nebo z práce se dá udělat zábava. A to pak může uplatňovat i v dospělosti. Těmto tipům je věnovaná knížka Manuál hravého rodiče, protože o tohle si rodiče často říkají s tím, že tuhle fantazii rodiče opravdu často postrádají, protože ji sami od svých rodičů nezažili.

Vyzerá to, akoby sa vždy všetko v rodine dalo zvládnuť v kľude a bez stresu… (naozaj) dá? 

Tak možná že to někdo dokáže, já se o to jen celou dobu pokoušela.

Považuji přitom za důležité, aby se rodič dostal do souladu se svými potřebami, aby měl pocit, že tráví dny hezky, se správnými lidmi, na správném místě, správnou činností, aby se dál věnoval tomu, co ho baví, co mu dělá radost, co mu dává smysl a vymyslel, jak k tomu přibrat děti, případně jak v té době zajistit dětem jiný prima program. Když si rodič mapuje svoji spokojenost, může pak být připraven mapovat i spokojenost dítěte. Jakmile jsem to někde přepálila, hned se to začalo projevovat do naší komunikace, tak jsem se potřebovala zastavit a vymyslet všechno tak, aby to šlo zvládnout ve větší pohodě.

Za klíčové považuji především včasné zachycení nespokojenosti už u miminek. Často jim stačí jen včas změnit polohu, dát jim jiný podnět. Stejně tak jsem hodně s rodiči během covidu řešila, jak pracovat, když jsou doma s dětmi. Nejdřív se dítěti naplno věnuji a rovnou říkám: „Teď mám hodinu čas, tak pojďme si hrát a dovádět. Než hodina skončí, řeknu dítěti, jak dlouho budu pracovat a rovnou vymyslíme, co bude dítě dělat v době, kdy potřebuji pracovat. Důležité je pak dodržet dohodu a po domluvené době opravdu za dítětem přijít a říct: „Tak mám teď zase hodinu pro tebe. Tak co potřebuješ? Rodiče často tyto dohody porušují a když vidí, že se dítě zrovna baví, tak ještě jdou pověsit prádlo nebo zůstanou déle u počítače. A děti pak zjistí, že dohody neplatí a o to více se dožadují pozornosti v nevhodném momentě.

Hodně si dodnes dávám záležet, abych děti opravdu s plnou pozorností vítala, i když už jsou dospělé. A zároveň abychom se pořádně rozloučili. To mi celé roky pomáhalo v tom, že jsem z nich nebyla vyčerpaná, protože když rozuměly tomu, kdy pozornost dostanou, všem nám bylo líp.

 … a na záver pár postrehov ku komunikácii medzi rodičom a dieťaťom …

Celé to vnímám jako krásnou cestu vytváření vztahu, který směřuje k jejich dospělosti.

Mám zato, že děti potřebují, abychom je brali vážně a problémy řešili hravě s nadhledem. Připadá mi moc důležité, aby si rodiče odpověděli na otázku, jestli nevzali rodičovství tak vážně, že už s nimi přestala být legrace.

Taky mi připadalo důležité jim včas svěřovat odpovědnost v tom, kde si o ni říkaly. Když jsme si dělili domácí práce, překvapila mě jedna dcera tím, že od 10 let se začala starat o všechny nákupy. Udělala to po svém – objednávala to online, dostala vlastní platební kartu a vlastně se o to stará dodnes. Druhá dcera bydlí s přítelem a musím říct, že si to překvapivě užívám. Samozřejmě tomu předcházelo velmi náročné dospívání, kdy velmi brzy chtěla začít s partnerským životem a vybírala si dost zoufalé kluky, chodila do klubů a byly to nervy. Pochopila jsem postupně, že jí to už nemůžu zakazovat a říkat, ať za mnou pak nechodí, když si to dělá po svém. Jen jsem se snažila přijmout všechny volby, které dělala a provázet jí tím. Myslím, že zejména děti v náhradní rodinné péči potřebují slyšet něco jako: „Tak to zkus udělat po svém a když ti to nevyjde, přijď a já ti pomůžu najít řešení.“ Zároveň jsem ji ale nechala, ať to vyřeší sama jen s mojí podporou.

Často si jako dítě chtěla hrát na to, že je velká a že vedeme dospělé hovory. Teď už se nám to opravdu děje a je to úžasné. Vzájemně si pomáháme, řešíme všechny situace, které nám přicházejí do života a stejný vztah se vytvořil tak i s jejím přítelem.

Ešte nejaký odkaz?

Já hodně využívám prvky, kterým se říká „terapeutické rodičovství“. Autorem je Daniel Hughes a Jonathan Baylin. Vychází to ze znalosti neurobiologických procesů, a to zejména když je dítě v afektu. Zjistila jsem ale, že se to dá využít pro jakoukoliv komunikaci ve stresu. Zahrnuje to 4 prvky. Nejdříve dítě potřebuje zažít přijetí. V tu chvíli mu tedy říkám: „Já to vidim, tebe to pěkně naštvalo!“ Musím to říct ale správnou intonací a se správnou energií. Když je tedy dítě v afektu a já mu klidným hlasem říkám, že to chápu, má pocit odmítnutí. Proto to musím říct energicky. Naopak když je dítě ve splínu, tak musím říct: „Je to naprd, viď, nechce se ti do toho, co?“

Druhým prvkem pak je empatické naladění na dítě, ale zároveň i na svoje potřeby. Třetím prvkem je zvídavost. Tam, kde mi nestačí se empaticky vyladit, se pak dítěte můžu doptat: „A můžu teď pro tebe něco udělat? Já teď nevím, jak ti pomoct, tak jestli to víš ty nebo až na to přijdeš, co ti pomůže, bude prima, když mi to řekneš.“

Posledním prvkem je hravost. Tu je také potřeba použít správně, aby to dítěti nevyznělo jako ironie nebo sarkasmus. Používala jsem ji třeba v situaci, kdy dítě přišlo ze školy, že má špatnou známku. Už jsem se k tomu nevyjadřovala rodičovsky, že se mělo víc učit, ale rovnou jsem se zeptala: „A to máme radost nebo jsme smutný?“ Většinou se dítě cítilo takovou otázkou přijato a mohlo mi v klidu říct, co se stalo, že se písemka nepovedla. A většinou si i samo našlo řešení, jak si známku opraví. Použila jsem to i ve chvíli, kdy jedna dcera váhala, zda se nemá rozejít s přítelem. Věděla jsem, že měli schůzku a pak jsem se jí zeptala: „Tak ještě ho máme rádi nebo jsme s ním skončili? Já jen abych věděla, jestli ho mám ještě zdravit.“

Alžbeta, ďakujeme za Vaše postrehy a tipy ako je možné postupne meniť a reštartovať rodinu, aby rodina nebola zdrojom traumy u detí. Tento rozhovor sme pripravili preto, že v Náruči vnímame podporovanie bezpečnej vzťahovej väzby v rodine ako primárnu prevenciu násilia páchaného na deťoch.

Zhovárala sa Jana Braciníková, programová manažérka Náruče